| Sleva v Namche Outdoor, Travel & Climbing Center |
Generální sponzor 
29.6.2001 - Base Camp
Tak my už jsme konečně dorazili do základního tábora.
Neozývali jsme se dlouho, neměli jsme energii, a to ani pro počítač a telefon, ani vlastní. Honza Rýdl už o našem cestování trošku referoval, takže upřesníme a dobarvíme, abyste o nic z našeho cestování nebyli ošizeni.
Stavění základního tábora.
Z letiště nás autobusem odvezli rovnou do hotelu. Klimatizovaným autobusem. Po krásné, čisté, rovné silnici. My, vyškolení z Nepálu, jsme čekali chaos a špínu. A ono nic. Vysvětlení přišlo o několik hodin později. Cizince tu separují od místních lidí. Ukazují jim jen to, co chtějí, co uznají za vhodné. Ale na Čechy si moc nepřijdou. Stejně se dostanou mezi obyčejné lidi.
V hotelu nás nečekal žádný odpočinek, ale jen spousta práce. Během dvou dní jsme převzali kargo, vyřídili si prodloužení víza, Zdeněk se Šimonem převzali permit na ministerstvu turistiky, navštívili jsme českou ambasadu v Islamabadu a část výpravy se zúčastnila výletu po místních pamětihodnostech. Celodenního. A to asi jen proto, abychom zjistili, že v Islamabádu nic není a to ostatní je moc daleko od sebe. Všude je spousta prachu, obrovské vedro a největší pamětihodnost, kterou nám doporučili, totiž místní tržiště, jsme navštívit odmítli.
Určitě uznáte, že k horolezcům patří pivo. A v Pákistánu se pít nesmí. Tedy místní víra to zakazuje, nikde alkohol nekoupíte, ale když si necháte doporučit správnou restauraci, tak se k pivu dostanete. Je to jedno velké pokrytectví. Kdo se k alkoholu dostat chce, zvládne to, kdo pít nechce, jen se nad ostatními rozhořčuje. Takže my horolezci tu trpíme, protože žízen zaháníme čajem a minerálkou.
Protože servis v Pákistánu funguje skoro neuvěřitelným způsobem, další den v 5h ráno jsme měli přistavený autobus, kluci z pákistánské servisní agentury zajistili naložení věcí na střechu a jelo se. Autobus vypadal dobře, klimatizoval, ale stejně jsme z něj vždycky vystupovali pěkně zmlácení. Cesta se prý dá absolvovat za dvaadvacet hodin v kuse, bohužel jen s jedním řidičem - což Bouda komentoval, že si okamžitě nasazuje černý brejle, aby na tu hrůzu neviděl... Takže my jsme se rozhodli pro rozložení cesty na dva dny, ale bolelo to stejně. Asi v osm hodin ráno už sluníčko nesnesitelně pálilo, autobus si to hrnul po Karakoram Highway, po silničkách vydobytých ve skále, nízko či vysoko nad řekou. Občas nám zastavili, dovolili vystoupit, něco vyfotit, něčeho se napít a zase jedem dál. Nejlepší zbraní se zdál být spánek během cesty. Člověk však riskoval ulomení hlavy a Šimonovo zlomyslné filmování klimbajících cestujících.
První večer autobus zastavil v Chilasu, v zahradě hotelu. Opět separace od místních lidí. Ale byla jsem za ni docela ráda. Zdeněk cestou pečlivě studuje Lonely Planet a instrukce pro turisty v Pákistánu. Byla jsem poučena, že v této oblasti jsou místní lidé velice nepřátelští k bílým, natož k ženským. Takže jsem se maskovala mezi kluky a nevylézala z hotelu.
Další den ráno budíček opět v pět hodin, snídaně, nástup do autobusu a pokračování šílené cesty. Stále po úzkých cestičkách nad řekou, občas nekontrolovanou rychlostí, se strachem, co se proti nám vyřítí ze zatáčky, ale stále s klidným a usměvavým řidičem. V pozdních odpoledních hodinách autobus zastavil ve Skardu, opět u noblesního hotelu. Už je to únavné, připadáme si jak Japonci na zájezdě, ale vysvětlení je jednoduché, cizince drží v místním luxusu a nepouští je mezi normální lidi. Večer přebalujeme zavazadla. Místní nosiči jsou šíleně hádaví, neponesou ani o gram nad 25kg navíc. Takže se stalo, že Radek má jednu botu ve svém sudu, druhou v Sonině osobním zavazadle, ostatní na tom nejsou o moc lépe.
Brzy ráno opět budíček, snídaně a nástup do vozidel, tentokrát do jeepu, silnice se totiž podstatně zhoršila. S několika zastávkami, se zdržením u spadlého mostu (tedy už dva roky spadlého). Společnou cestu mělo asi pět expedic (jak na K2, tak na BroadPeak), takže kolona aut s lidmi i zavazadly byla pěkně dlouhá. Naše nejkrásnější auto přijelo k brodu skoro první a přejížděli jsme úplně poslední. Měli jsme totiž nejlepšího a nejuznávanějšího řidiče v údolí, takže nejdřív pomohl všem autům i méně zkušeným řidičům přes řeku a jako poslední přejel sám. Na louku do Askole (do místa dalšího nocování) jsme dorazili právě včas. Náš expediční kuchař, kterému se říká Pítr, už měl připravenou hostinu pro naše hladové žaludky. Vybalili jsme stany a poprvé si připadali, že jsme na cestě k hoře. Další den už nás nečekalo žádné auto, ani jeep, začíná pěší přibližování k hoře.
Ráno vstáváme v pět hodin, i když tušíme že jen tak rychle neodejdeme. Nosiči se dohadují o již několikrát zvážená zavazadla a do toho ještě prší. V osm hodin se vše konečně dává do pohybu. Náš sirdár, který se jmenuje Sultán a je národností Hunza, nám tvrdí, že cesta bude trvat asi šest hodin. Opravdu po zmiňované době vidíme kemp, avšak na druhé straně řeky. Takže musíme ještě asi 30minut proti proudu na most a pak zase zpátky do kempu. Opravdu silná zkouška trpělivosti. Kemp je opět plný expedic a nosičů a my se těšíme až dorazí stany. Jako naschvál nosič se stany chodí mezi posledními a do toho prší. Takže čekáme. Vše má svůj čas, dostáváme stany i večeři a jako malé děti jdeme skoro v osm hodin spát. Ráno budeme opět brzy vstávat.
Klasicky budíček před pátou, v pět snídaně, sbalit stany a v šest už jsme na cestě. Zase asi šest, sedm hodin, tentokrát do Payu, prý do nejkrásnějšího kempu na celé cestě. V tomto kempu se povinně dělá jednodenní přestávka. Ne že by horolezci byli tak ušlí, ale nosiči si z tradice vynutili den volna. Je to totiž poslední místo, kde je ještě dřevo a oni si mohou napéct čapatí na cestu. Ostatní využívají volný den k odpočinku, Šimon začíná léčit svoje krvavé paty a Radek si při kýchnutí málem vypíchl oko (ale to už asi víte). Všichni ostatní se jdou koupat do slibované sprchy, ze které se nakonec vyklube postranní říční koryto. Ale i to je docela příjemné.
Z Payu se přesun nečekaně zrychlil, další cesta už totiž vede po moréně ledovce a není to vůbec dobrá cesta. Takže i nosiči to vše chtějí mít co nejrychleji za sebou. Místo pětihodinových etap tedy chodíme skoro dvojnásobek, prostě za jeden den zvládáme dvě etapy trekové trasy. Jsme pěkně ušlí, ale aspoň to odsejpá. Takže další noc v kempu Urdukas. Poslední místo na trávě, nikoli na ledovci. Ráno opět brzy vstát a hurá na morénu.
Zdeněk odhaduje cestu na cca 9 hodin podle zkušeností loňské expedice, takže startujeme opět v šest a kmitáme. Asi v jedenáct hodin jsme v kempu GoreII, kde většina výprav pro dnešek končí. Nám se to zdá málo, takže frčíme - po poradě s kuchtíky - dál. Za devět hodin opravdu dorážíme do dalšího kempu, který už není na ledovci Baltoro, ale na ledovci Concordia. A nosiči se trousí pomalu za námi. Až do šesti hodin do večera. Náš oblíbenec (Kytička, Happy .. a spousta jiných přezdívek) nese stany a přichází mezi posledními šesti nosiči. Pítr se stále omlouvá, nemá stan, nemá kuchyni, nemá čaj, nemá cukr - prostě všechno potřebné přichází jako poslední. Ale dá se to vydržet. Tato noc už je pěkně studená, jsme ve výšce cca 4500 metrů.
Jediný, kdo etapu nedošel, nebo spíše nechtěl dojít, byl náš styčný důstojník. Začíná to být stejné jako v Nepálu, je to člověk, který moc nepracuje, stále nás zkoumá nějakými dotazy a pěkně buzeruje naše kuchtíky. Takže styčák zůstal s bulharskou expedicí v Gore II a za námi do základního tábora dorazí (snad) s jednodenním zpožděním.
Poslední den pochodu přes ledoved Concordia má být údajně krátký. Bohužel to není pravda, moréna je čerstvá, cesta není vůbec zřetelná, takže nás čeká asi pětihodinové kličkování mezi kameny, společenská zastávka u argentinské expedice na BroadPeak a konečně základní tábor. Klasické dohadování s nosiči, jestli kemp bude tady nebo o padesát metrů výš, kontrola zavazadel, vyplácení nosičů a opět spousta práce se stavěním stanů a budováním základního tábora.
A více zase zítra.
Ze základního tábora pod K2 za všechny členy expedice Qgir-K2 Himalaya 8000 zdraví Soňa
Zpracováno na počítači HP Omnibook.
29.6.2001 - Base Camp
The Czech expedition has arrived in BC. They are all exhausted, but happy to finally camp at the base of the mountain. They received the gear in order, making sure that it also stayed with them as the porters left. All porters kept hugging them, in that mugging their clothing for souvenirs made in Czech republic.
In the first evening at BC, the team was served a sumptuous meal, but forks were missing. As they made a request to the cook, he turned pale, obviously very upset and refused to cooperate. A situation with the BC cook already in the first day is a bad thing. There was an instant crisis. The confusion was however soon solved to everybody's relief. Due to that fork and pig renders the same translation in the team leaders vocabulary, the Islamic cook thought he was ordered to bring the PORK. Once solved, the camp could happily enter their feast.
In yesterday's dispatch, the expedition tells a bit about their journeys beginning in Islamabad. Of course, the Czechs assume, you do understand the obvious relationship between climbers and beer. To find the stuff in Islamabad is however almost impossible. The Koran does not allow alcohol. And so the Czechs in despair confess to turning to tea and mineral water.
Following two hectic days in Islamabad, the trip into Karakorum started. At 5am sharp, the bus arrived. It looked good, air-condition and all, but there was just one driver for 20 hours drive on bumpy roads, with the driver putting on dark eye glasses first thing, the Czechs assuming in order to escape seeing the horrors of the road. Sona continues the story:
We decided to split the journey into two days. The monotonous ride seemed best spent by sleeping, but then one would risk braking the neck or appear in exposing positions in Simons vicious filming of dozing passengers.
The first night we spent at fancy, garden hotel. Again separated from the locals, but we were quite happy for the luxury. Zdenek, who had spent the ride closely studying the Lonely Planet guide to Pakistan, told me that white women were not too appreciated, so I spent the evening hiding between the males and not leaving the hotel.
Early morning we again boarded the bus, continuing our trip on serpentine roads over rivers. Keeping a violent speed, we never knew what to expect around the next corner. At all times however we were reassured by our ever smiling, dead calm driver. In that afternoon, we stopped in Skardu, like a Japanese travel group hushed into another fancy hotel, well away from the locals. We spent the night packing, since the porters would not accept even one ounce over the regulated 25-kg. So Radek ended up with one boot in a barrel and the other in Sonas personal backpack.
Early morning we hit the road again, in a jeep this time, for the road had much worsened. After a while we came to a fallen bridge, down actually since two years. About 5 other expeditions for Broad Peak and K2 were there already. We arrived in the most fancy vehicle. We left last of all. For not only had we the best car, but also the best, most skilled and helpful driver. He spent the day helping the others to cross and consequently left with us as the last in the bunch.
That evening we arrived to the beginning of the trek, and a feast prepared for us by the expedition cook, Pitr. We set up camp and for the first time we felt that we were on our way to the mountain. The next day, no more cars waited, and we left on foot towards K2.
We rose at 5am, soon suspecting that it was still some time before we would hit the road. The porters had to finish arguing about the packs and on top of it all it was pouring. Our Sirdar, a Hunza called Sultan, assured us that the trek ahead would take 6 hours. After that time, we indeed saw the camp, except there was a big river between us. And so we needed another some time to cross it before finally in camp. The porters almost always arrived last, and so we received the tents late afternoon and like children were asleep at 8pm. The procedures took their toll on our patience.
The next day we reached Payou and the most beautiful spot on the trek. There we spent an enforced rest day. Enforced by tradition by the porters, for this is the last place with wood and thus a chance for them to bake Chapati. Here, we took the opportunity to wash and Zdenek almost pierced his eye in that violent sneeze over his trekking pole. But you already knew that, probably.
From Payu, the proceedings suddenly quickened, for the journey took us struggling over an icy moraine. Even the porters wanted this part done over with and we doubled the speed. We reached Urdukas, the last grassy place, and the next day we were on true moraine.
After nine hours trekking, we left the Baltoro glacier and entered Concordia glacier. Porters were now late again, to Pitrs, the cooks, dismay. He constantly apologized - he doesn't have a tent, no food, no sugar and so on. All needed for food and kitchen always arrived last. But all in all it was endurable. The night now became cold as we were at 4500 m.
The last day to BC was said to be short. This was not true however. The moraine was fresh and the path almost invisible. We spent some time with the Argentinean expedition for Broad Peak and shooting pictures. Some five hours later we had paid the porters, and entered the work to set up our K2 basecamp.
Translation K2Climb.net