| Sleva v Namche Outdoor, Travel & Climbing Center |
Generální sponzor 
7.8.2001 - BC
Všichni zdrávi, a těď domů!
Základní tábor pod Qgirem je jedno velké nákladové nádraží. Balí se.
Odpoledne začali chodit nosiči. Pákistánské agentuře jsme mailovali, že pro kuchyni a tak je zapotřebí 23 nosičů a Bouda za expediční členy odhadl, že my budeme mít cca 650 kg váhy k odnesení. Vychází to celkem na nějakých 49-52 nosičů. Včera první dorazivší porters s radostí oznámili, že se blíží všech 40 nosičů. Ouha. Deset bude chybět. Tak Fída, zkušený expediční kuchař a výškový nosič telefonoval někam do agentury a křičel... Takže uvidíme. Teď - 15.40 místního času - je jich tu tak půlka. Uvidíme.
Lezci si zatím během těch dvou dní, kdy sláva bohu se vrátilo celkem docela pěkné a teplé počasí, pomalu dali zase dohromady, dojedli se a dospali. Ve stěně jde vždycky jen o nějaký ten čaj a lehku instatní polívku. Nějakou sladkou tyčinku, nic víc. Takže v základním táboře teď Fída vaří jako o závod a jako projev návratu formy většiny členů, přišlo včera už na stůl zase Člověče nezlob se a na chvli i mariáš.
Program na následující tři, možná čtyři dny je stejný jako na úplném začátku: těžký pochod. Hned zítra míříme přes Concordii do Aliacampu, nějakých 7-8 hodin po ledovci a morénách. Druhý den vstáváme kolem druhé ráno a stoupáme do sedla Gondogorola. Průvodce uvádí 5960m, ale odhad místních zní asi o 300 metrů méně. V každém případě je možné ho zdolat bezpečně právě jenom na přelomu noci a dne, neboť jakmile vysvitne slunce a ohřeje led, uvolní se kamení a jako nezřízené střely osudu létají dolů. Třetí den už bude jen o sestupu do zeleně, na trávu, keře a stromy se všichni, kdož dosud půldruhého měsíce neměli na očích nic jiného než modrou na nebi a pak už jenom všechny varianty šedé, děsně těší.
Na tvářích lezců tady v kempu není znát prakticky žádná patrná rozmrzelost z faktu, že nikdo z týmu se nedostal až na vrchol. Šéf expedice Zdeněk Hrubý o tom: Vysoké hory jsou o vrcholech, to je pravda. Každý se na to ptá. Ale nám se podařilo úspěšně prostoupit mimořádně exponovanou a lezecky velmi ceněnou česenovou cestou - 3 kilometry vysoký skalní pilíř ústící do normální výstupové rasy na úrovni 8000 mterů. Sportovní výsledek je to rozhodně velký. Pokud mám mluvit o vrcholu, nejméně čtyři jsme byli připraveni z posledního výškového kempu zaútočit, ale prudká změna počasí - zcela mimo jakoukoliv předpověď - nám to znemožnila, takže to nejdramatičtější nakonec byl návrat. Vzhledem k podmínkám je i úspěchem, že jsme všichni v pořádku dole.
Pod K2 dorazila prapodivná skupina. Nějakých 20-25 nosičů doprovázelo dva bílé. Rumunku středního věu a jejího manžela. Všichni vehementně tvrdí, že jsou treková skupina a že se chystají pod Qgirem strávit 15-20 dní. Věc mimořádně podezřelá. Qgir BC je na totiž konci bočního ledovce, před pákistánsko-čínsku hranicí a defacto je to pro všechny trekaře konečná. Není odsud jiné cesty než čelem vzad. A ještě když jsme na jednom z přinesených batohů viděli čtyři cepíny, podezření zesílilo: zjistili si, kdy všechny expeice od K2 odcházejí, lze počítat s tím, že fixní lana jsou ještě v pořádku na místě, zaplatili jenom povolení na trekk a potichounku - styčákovi strčí nějakou tu stodolarovku - si tu K2 zkusí vylézt. Pokud půjdou normálkou po Abruzzim, lze počítat dokonce s ještě stále stojícími kempy, protože Korejci se uklízením kopce po svém výstupu nijak neobtěžovali.
Včera jsme náhodou našli další pozůstatky horolezce v laviništi pod nástupem do česenovy cesty. Jsou na nich cáry ze stejného oblečení, jen tady je ještě chodidlo v botě. Malé číslo výškové boty napovídá, že moho jít i o ženu. Opodál je i mačka.
Jan Rýdl
7.8.2001 - BC
Everyone is well, heading home !
BC under Qgir has become one big goods station. We are packing.
The porters started to arrive in the afternoon. We mailed a request for 23 porters to take down the kitchen. On behalf of the expedition members Bouda estimated that we will have to take down 650 kg. It will take all together some 49-52 porters. The ones who arrived first informed us about the other 40 coming behind them. Oops! We will be short 10 porters. Then our experienced expedition chef called the agency and yell, so we will see. It is 15:40 and we have about ? half of them here.
During these last two days the climbers put themselves together. They eat and sleep well. They do not eat much on the mountain ( tea, instant soup and perhaps a chocolate bar ). So after everyone returned, our chef cooks a lot and we can once again see some table and card games on the table...
The program for the next three days is the same as in the beginning of this expedition: hard trek. Tomorrow crossing Concordia we are going to Aliacamp ( some 7-8 hours over a glacier and moraines). The next day we will get up at 2 am and ascend to the Gondogorola saddle. Originaly they say it is at 5960 m, but the locals claim that it is 300 m less. In any case when the night is turning into day it is the only time to cross this safely, because during the day the sun warms up the ice and frees the stones. It is very dangerous walking under the fast falling rocks. The third day we will descend to the green areas, which we are looking forward to.
I cannot see any vexation in BC over the fact that nobody did reach the summit. Zdenek Hruby, leader of expedition says: It is true that high mountains are all about the summit. Everybody will ask you about that. We managed to climb up Cesen’s route, which is held in high esteem by all climbers. It is a 3 km high bedrock pillar connecting to a normal ascend route at 8000 m. It is definitely an extremely technical accomplishment. If I have to comment on attacking the summit, at least four of us were ready in C4 to go, but a quick change in the weather ( out of any normal weather forecast ) did not allow us. So in the end the most dramatic part of the expedition was the retreat. Based on the retreat conditions we can be happy that everyone made it down alive.
A real weird group arrived under K2. About 20-25 porters were accompanying a middle aged Rumanian couple. They claim, that they are a tracking group and will stay under Qgir for about 15-20 days. This is a very suspicious thing. Qgir‘s BC is in the end of the side glacier, just before the Pakistani -Chinese borders and it is the de facto last station for all trekkers. There is nowhere to go other than to turn around and go back. Our suspicion was especially raised when we noticed four ice-axes on their back packs: They must have found out when all of the expeditions will be leaving so they can count on the fixed ropes to be in place and usable. They only paid permission to trek and now can climb K2 stealthily after slipping some dollar bills into the liaison officer’s pocket. If they will go up the normal normal Abruzzi’s route, they can count on there being some camps still standing, because the Koreans did not bother at all to clean up after themselves.
By chance we found some remains of a climber in an avalanche field under the beginning of Cesen’s route. All of the remains have the same type of clothing and there is a foot in the shoes. A small size of the shoes leads us to the assumption that it is likely a woman. There is a crampon close by as well.
Jan Rydl