Everest 2005
 

actual - aktualni

archiv

sponzors - sponzori

himalaya@himalaya8000.com




Sleva v Namche Outdoor, Travel & Climbing Center

     

16.4.2005 - BC

Sobota 16.4.
Vstáváme brzy, mnohem dříve než vyjde sluníčko. Abychom měli všechno včas sbalené a připravené na cestu. Sice máme s našimi kuchtíky domluvenou snídani na osmou hodinu, ale ti nijak nespěchají. Až když je začneme trochu honit, tak je i snídaně rychle hotová. V devět hodin už máme sbalené všechny naše stany i batohy na cestu. Jen v kuchyni to pořád vypadá, že dnes nikam nejdeme. Teprve až jim sundáme stanovou plachtu přímo nad hlavou, tak se úklid kuchyně zrychlí.
My jsme se sice na tuto chvíli pečlivě připravili, Ivan převažoval jednotlivá zavazadla, počítali jsme celkové kilogramy, ale naše váhy nejsou vůbec směrodatné. Jakmeni si přinesou svoji vlastní podivnou váhu na principu páky a vše váží v „damách“, což jsou s největší pravděpodobností poundy. Takže nějaké přepočítávání na 40 kg na jaka bere rychle za své.
Ale ve dvanáct hodin dopoledne je pod dohledem styčného důstojníka a docela schopného človíčka (čínského „climbing guida“) vše zváženo a rozhodnuto. Podivnými výpočty na čínské mluvící kalkulačce (místní hit poslední doby, prodávají ho všude) se dobírají výsledku. Potřebujeme navíc 14 jaků. Takže celkem to bude 22 (které máme v rozpočtu) a plus těch 14, celkem 36 jaků, což je 6 jaků na hlavu, a to jsme malá expedice !!!
A aby to nebylo vůbec jednoduché, prý není dostatek jaků, aby s námi mohly jít všechny náklady naráz. Takže dochází na situaci, se kterou jsme částečně počítali. Musíme některá zavazadla nechat na zítra.
Vyčleňujeme nějaké jídlo, plynové bomby, kerosin a výškové osobní vybavení. Dohromady 16 zavazadel. Naši kuchtíci náš ještě upozorňují, že není dobré nechávat kerosin v nákladu druhého dne. Snadno se může stát, že se kerosin „vypaří“ z našich do tibetských kanystrů. Bereme s sebou proto všechen kerosin a petrolej a necháváme na místě plynové bomby. Domlouváme uložení depozitu u Pasanga, kuchaře finské výpravy. Sepisujeme seznam, Soňa anglicky, Kumar pro Pasanga nepálsky.
Myslíme si, že máme vyhráno, že už se konečně hneme z místa, ale není to tak. Jakmeni vůbec nepospíchají s nakládáním. Jdeme si dát polévku do „místní restaurace“ (tedy přesně do jednoho velkého stanu, kde neumějí ani slovo anglicky a domlouváme se rukama nohama). Mezitím dorazil i láma z kláštera Rongbug, který přislíbil, že půjde s námi do BC udělat puju. Jde s námi na oběd. Ačkoli je těžké se s místními domluvit, porce nudlové polévky je obrovská, k tomu chilli omáčka a čaj. Vydatné.
Asi po hodině jsme po jídle a chceme se vydat na cestu. Jsme docela rozladěni, protože jakmeni ještě nezačali s nakládáním zavazadel. Kumar s Kasangem slibují, že dohlédnou na to, aby byla naložena všechna zavazadla, která s námi mají odejít. My proto i s lámou odcházíme konečně pryč z toho šíleného čínského BC.
Když se dostaneme na místo, kde se cesty dělí, raději se rozhodujeme počkat na jaky. Aby se náhodou nestalo, že půjdou do toho klasického BC, jak jsou zvyklí. Sedáme si do závětří, pijeme trochu čaje a čekáme. Hodinu, dvě. A stále se nic neděje. Už jsou čtyři hodiny a jaci nikde. To je klasický asijský přístup. Ach jo. To jsme zvědaví, kam dneska dojdeme, BC to asi nebude. Postupně kolem nás prochází asi 150 jaků korejské expedice. Někteří z nich nesou i nějaké kusy nábytku, no to je teda síla. Konečně se objevují i naši jaci. Vypadají silně a šikovně, tak snad tu cestu do našeho BC zvládnou.
Kontrolujeme správné odbočení a vydáváme se za nimi. Víme o obtížném místě, a to sestupu k potoku. Kdysi tu bývala pohodlná cesta, ale teď je stržená. Když ten sestup zvládnou, dál by mělo jít všechno v pohodě. Ale ani těm prvním šikovným jakům se dolů k vodě nechce. Zlobíme se na jakmeny, že místo toho, aby pro ně upravili cestu, zkoušejí je nahnat dolů jakýmkoliv způsobem. A jaci se samozřejmě nechtějí dát. Kluky napadá, rozšířit sestupovou cestu tak, aby byla širší než jak s nákladem. Pouštějí se tedy do hornických prací. A funguje to. Myslíme si, že už máme vyhráno. Všichni jaci jsou dole v korytě potoka. Ale ouha. Cesta vzhůru, která se nám nezdála tak hrozná, je pro jaky nepředstavitelný problém. Zvládli ji s nákladem a poměrně bez problémů jen první tři jaci. Ostatní se bojí, sype se jim suť po kopyty, otáčejí se, plaší se. Máme strach o náklad i o jaky. A jakmeni dodržují svůj klasický postup, křičí a hází kameny. Vůbec se nesnaží jakům cestu upravit. Láma to nevydrží, upravuje cestu sám, odhazuje volné kameny, snaží se jakům naznačit cestu. Některým z nich se podařilo shodit náklad a bez něj už se do strmého svahu dostali. Navrhujeme jakmenům, že náklad sundáme, pošleme zvířata nahoru a do strmého svahu jej společně vynosíme. Viditelně se jim do toho nechce a tak ještě dalšího hodinu trápí jaky v prudkém svahu.
Už se na to nemůžeme koukat, jdeme čekat nahoru. Postupně se sem dostávají všichni jaci, ti poslední většinou bez nákladu. Jsou pěkně vyděšení. Je taky dost hodin, pomalu zachází sluníčko a začíná být pěkná zima. Z naší první „průzkumné cesty“ víme, že o kousek dál je docela dobré místo na spaní. Rozhodujeme vynosit náklad, naložit na jaky a po 15ti minutách pochodu rozbalit kemp. (Je to k zbláznění, jakmeni byli ochotni kempovat okamžitě na místě, v hromadě šikmé suti..., opravdu jsou to kočovníci, lehnou, kde přijdou...). Trváme na našem návrhu, znovu se nakládá na jaky a přesouváme se. Některá zvířata jsou tak vystrašená, že jsou schopna náklad klidně třikrát shodit. A jako naschvál je to i bedna plná vajíček. To jsme zvědaví, co z nich zbude. Nakonec to jakmeni vzdávají, pouštějí poslední dva jaky samotné bez nákladu do kempu a nesou náklad na zádech sami.
Ale ještě to není všechno. Minule jsme zmiňovali existenci horní a spodní cesty do BC. Víme, že ta horní je stržená. Ale nevědí to jakmeni (ačkoli by měli, je to jejich práce, za kterou jsou placení) a ženou krávy nahoru do svahu i se zavazadly. Ivan, který přichází do kempu první, s hrůzou zjišťuje, že zase není všechen náklad pohromadě.
Nařizujeme, že se půjde spodní cestou a všichni jaci i náklad budou dnes v noci na místě našeho kempu. Takže ještě dlouho do noci se ozývá křik jakmenů a cinkání zvonků, jak se krávy dostávají zpátky dolů.
Kumar je nešťastný, že stále nemá svoji kuchyňskou základnu, natahuje aspoň plachtu přes velký kámen a zařizuje si provizorní kuchyni. Vody je málo, času a energie taky. Takže to opět řeší čaj a nudličková polévka. Stavíme dva stany, je nás šest, to se v pohodě srovnáme a jdeme spát. Zítra snad konečně dostaneme jaky s nákladem do BC.


Neděle 17.4.
Nikomu se nechce vstávat. Ivan všechny budí asi v osm hodin, ještě není sluníčko a je pěkná zima. Ale rádi bychom se dostali do BC co nejdříve, ať ještě stihneme něco postavit. Divíme se morálce tibetských jakmenů. Jak je vidět jsou zvyklí se dopoledne válet a pracovat až po obědě. V Nepálu je to obráceně, tam chodí třeba ve čtyři ráno a odpoledne nechávají jaky pást a odpočívat. Jak rádi bychom teď byli na nepálské straně, ach jo.
Kumar vaří čaj, snídáme suchary, k tomu někdo salám někdo med. Láma je s námi, stále v pohodě a usměvavý. Je to sympatický chlapík.
Asi v deset hodin dokážeme donutit jakmeny k nakládání a konečně se vydáváme na cestu. Víme, že nesmíme minout místo, ve kterém se ze spodní cesty odbočuje na horní. Spodní cesta je pak velmi špatná a mohlo by to dopadnout jak včera. To už asi nikdo nechce zažít.
Zatím je cesta docela dobrá, jaci se nebrání a jakmeni jsou spokojení, ale teprve to přijde.
Správně trefujeme odbočku, ale jaci jsou nedočkaví, a tak se stane, že najednou vede jaky láma, a ne Ivan, který zná cestu. A opět se dostávají do ne zcela dobrého terénu. Snad to dobře dopadne. Naštěstí objevují zbytky staré cesty a docela dobře po ní nabírají výšku. A konečně se objevují na hraně u našeho základního tábora. Máme vyhráno, dostali jsme sem jaky i s nákladem. Jakmeni jsou okamžitě ve svém živlu, shazují z jaků náklad, pouštějí je na pastvu a sami začínají vařit.
My nejdřív kontrolujeme náklad. Zdá se, že jsme cestou nic nepoztráceli, to je skoro zázrak. A rychle začínáme se stavbou kuchyně. Našli jsme starou kamennou ohrádku, kterou využíváme jako základ. Na ni stavíme konstrukci z našeho velkého stanu. Originální plachta nepřežila silné větrné poryvy v čínském BC a zůstala v depozitu. Místo ní natahujeme několik modrých plachet a vyvazujeme je vzájemně mezi s sebou. Osvědčený nepálský způsob. Jak jsme rádi, že funguje. Asi za hodinu je kuchyně provozuschopná a Kumar v ní začíná kralovat. První čaj a klasické nudličky.
Jakmeni ještě chvíli okukují, zkoušejí jestli nedostanou ještě něco navíc než jen zaplaceno. Ale krom čepic a tužek už z nás nic nekouká. Tak dojídají svoji tsampu, z další várky dělají šišky a těmi krmí i jaky. Je to legrační pohled, některé kravky jsou pěkně mlsné a loudí další a další krmení. Všechno je snědeno a jaci konečně odcházejí. Zítra nebo pozítří by měli donést zbytek nákladu.
Kasang i s Kumarem se vydávají pro další vodu. My mezitím stavíme společný stan - velký tunel Tatonka, do něj stůl a židle a začínáme být „jako doma“. Vybíráme taky místa pro naše stany, je to trošku složitější, terén není nejrovnější. Jsme rádi, že jsme na místě, nikomu už se dnes nechce spěchat. Ale začíná se mračit, vypadá to na sněžení, takže zrychlujeme a za chvíli stojí i osobní stany. Rozdělování osobních věcí necháme na zítra, dnes nám stačí spacák a karimatka. Stejně máme spoustu osobních věcí ještě dole, doufejme, že opravdu přijdou už zítra.
Kumar nás při večeři pěkně přecpává, je rád, že už se nemusí s kuchyní nikam stěhovat. A to by dnes mohlo stačit, dobrou noc.


Pondělí 18.4.
Budíme se do slunečného dne. To je dobře, čeká nás puja (čti pudža), slavnost na usmíření bohů. Takže rychlá snídaně a do práce. Čorten stavět nemusíme, těch je v basecampu asi pět. Jen si stačí vybrat ten náš. Přinesli jsme s sebou mimo jiné i jeden tlustý dlouhý bambus, teď ho využíváme jako stožár k čortenu. Navazujeme na něj buddhistické modlitební praporky i českou vlajku. Je to zvláštní pocit, všechno si dělat sami. Zatím jsme vždycky měli s sebou minimálně jednoho Šerpu - Buddhistu, který nám radil, co a jak. A tak se aspoň chvílemi obracíme na Kasanga, který si stále brumlá nějaké modlitby, takže asi něco z buddhismu vědět bude. Ale i láma je v pohodě, vyptáváme se i jeho, necháváme si radit a nakonec přípravy zvládáme v pohodě. Do misek připravujeme mouku, rýži, olej, kakao, čokoládu. K čortenu si přinášíme věci, se kterými polezeme. Někdo cepíny, někdo přilbu, někdo skelety. Aby se ta dobrá síla přenesla i na ně. Od Pasanga Dawy jsme dostali malé praporky - prý když vylezeme, máme je vyvěsit na vrcholu - tak je taky dáváme na čorten. Láma chystá z tsampy symbolické figurky, přináší vonné tyčinky a další důležité ingredience. Slavnost může začít.
Ještě lámovi připravujeme sezení asi ze tří karimatek a před něj oltář z kamenů, kam si vše vyrovná. Kasang zapaluje v čortenu oheň. Opravdu začínáme.
Puja trvá asi hodinu. Láma občas pokyne na Kasanga, z kterého si udělal svého pomocníka, občas na některého z nás a zařadí nás do obřadu. Mumlá motlitby, zvoní na zvonek, bubnuje, hází rýži. Je spokojený, u obřadu se usmívá. Má také silného pomocníka, a tím je vítr, který roznáší zrna rýže i slovíčka modliteb všude do kraje. Mezi námi, fouká opravdu pořádně, až máme strach, jestli to čorten vydrží. A my? Každý z nás se účastní obřadu po svém, v sobě, ve své mysli.
Ke konci obřadu láma nechává odnést figurky za čorten, kde se jich okamžitě ujímají nenasytní havrani, ale i oni jsou příroda. Pak svolává k čortenu nás všechny k závěrečné společné modlitbě. A je to, obřad je u konce. Pak láma sklízí své „pracovní pomůcky“ (misky, zvonek, bubínek..), dostává oběd, poděkování od nás, loučí se a odchází.
A my se vrháme do takové normální práce. Na řadě je velká hygiena. Už se tu nepráší tolik jako v čínském BC, takže to má i větší smysl. Postupně si necháváme ohřát vodu, myjeme se a pereme naše uchozené a zaprášené oblečky.
Kolem třetí hodiny na nás volá Kasang, že jsou tu jaci. Skoro mu nechceme věřit. S námi to šli dva dny a najednou to umějí za 24 hodin otočit tam i zpět. To jsou syčáci. Ale je to tak, přichází deset jaků s nákladem. Kontrolujeme jej a zjišťujeme, že jeden žlutý pytel chybí. Kumar čte vzkaz od svého přítele Pasanga. A je velmi zamračený. Chvíli nám trvá, než z něj dostaneme, co se vlastně stalo.
Jakmeni splnili na výbornou, donesli vše, co měli. Ale Pasangovi v čínském BC někdo v noci ukradl jeden pytel z připraveného nákladu!!! Sice zaměstnal styčného důstojníka i všechny známé okolo, ale samozřejmě se nic nenašlo. Honem kontrolujeme podle seznamu, co se ztratilo. Naštěstí žádné osobní vybavení, jen jídlo. To je sice také důležité, ale dá se dokoupit.
Expedice je v této chvíli bez čaje, soli a toaletního papíru...
Takže když se jakmeni otáčejí k odchodu, posíláme s nimi našeho pomocného kuchtíka Kasanga, aby zařídil potřebné nákupy - tyto tři, životně důležité věci přinesl. Dnes přespí dole a zítra se s nákladem vrátí k nám.

Archiv   

 

   

2005-04-16 - BC

Saturday 04.16
Getting up very early to be able to pack everything and be ready for the departure. The cooks are a bit slow in breakfast preparation, but after we push them they speed up a bit. We have it all packed and ready to go at 9 am, we are just waiting for the cooks to pack. Even though we got ready for this moment and Ivan weighed each bag separately, our weight results are not important here. The yak men bring their scales which work on the bar principle and measure the weight in „dama“, which is most probably similar to pounds. But in midday, under supervision of our liaison officer everything is ready. The liaison officer is a capable man (Chinese climbing guide). Using awkward calculations done on voice activated calculator (local tech hit, they sell it here anywhere), they come to the result, that we need 14 more yaks. So it will be those original 26 + an extra 14. That is 36 yaks all together. That is 6 yaks per person and we are a small expedition!
Of course there is not enough yaks, so as we assumed before, we will leave part of our stuff behind - about 16 bags. Our cooks are telling us it is not good to leave fuel in the camp, since it could disappear into Tibetan supplies. So we leave behind the gas containers. We ask Pasang ( the cook from the finish expedition to watch over). We make a list of the stuff, Sona in English, Kumar in Nepalese.
Just when we think we can finally leave the yak owners don’t start to load in. We have to go to the „local restaurant“ it is a large tent, where they speak only Nepalese and so we have hard time to order food. In the mean time the Lama arrived and joined us for food. We got a huge amount of noodle soup, chili sauce and tea. After an hour we start to be really impatient, because they still did not start to load our stuff. Kumar and Kasang promised us they will make sure all our stuff gets loaded on and so we finally leave with Lama from this terrible Chinese base camp.
On the spot where the route splits we decided to wait for yaks. Just so they do not continue the wrong direction since they usually go there. We drink some tea and wait. Two hours later they are not to be seen. It is 4 pm and they are still not here. This is a typical Asian approach. As we are waiting we are passed by about 150 yaks of Korean expedition. Some of them carry even peaces of furniture, now that is ridiculous. Finally we see our yaks; they look strong and cool, so hopefully they will make it to the base camp.
We make sure they take the right turn. There is a difficult part of the path, descending towards the ravine. It used to be a nice path before. Now it is ripped. If this part will be without problems for yaks, the rest will be easy. Even the most experienced yaks do not want to go downhill. We are angry that the yak men are not clearing the road, but instead they are yanking on the yaks to get them going. The yak men have to clear the path first. All the yaks are successfully down. But now they have to get back up and we did not see that as a problem. But only the first 3 yaks managed to make it up, the rest of the herd has soil rolling under their hooves; they are balking and turning around. We are worried about our load and the yaks as well. The yak men keep throwing the stones and yelling. They do not try to help the yaks in anyway. Lama cannot stand it and starts to clear the path himself. He takes several large free stones a way, to show the yaks a path. Some of them managed to loosen their load and made it back up without it. We suggested to the yak men we take the load off, bring the yaks up and bring the load with everyone’s help. It is obvious they do not want to do that and so they keep agonizing the yaks for another hour in the middle of the steep hill.
We cannot stand to watch this, so we wait uphill. Slowly most of the yaks make it up, the last one without the load. They are very distracted. The sun is setting down and it is getting cold. From our reconnaissance we know there is a place close by we can stay over night. We decided to get the rest of the load up ourselves and continue the walk for about 15 minutes and then start the camp. It is crazy; yak men were ready to camp immediately. You can see they are nomads, they camp wherever. But we demand to move to the place chosen by us. Some animals are so scared that they throw off the load even 3 times. And of course there had to be a box full of eggs. In the end yak men carry some of the load by themselves. In the camp site Ivan found out that the load is not all together and so we order the yak men to move the yaks on the lower route so all the yaks and load is in the camp site together. So we can hear yelling and bells till late night. Kumar cannot open the kitchen so he at least sets up a temporary kitchen. We have not got enough water, so we only get tea and noodle soup. We put up 2 tents for 6 people and go to sleep. Hopefully tomorrow we get the yaks to the BC.


Sunday 04.17
Nobody wants to get up. Ivan is waking us up at 8 am, the sun is not up yet and it is cold. We want to get to the base camp to be able to raise some tents. We are wondering over the work ethic of Tibetan yak men. It is visible that they are used to hanging around the whole morning and working in the afternoon. In Nepal it is vice versa. They work even from 4 am and in the afternoon the yaks feed on grass. We would love to be on Nepalese side. Kumar made tea for breakfast and we have crackers with salami or honey. Lama is still with us, in great mood always smiling. He is a wonderful man.
Around 10 am we make the yak men load up and we are moving on. We are making sure we turn from the lower route on to the upper one. The lower one gets really bad and we do not want to end up like yesterday. We switched the routes as planned but the yaks were to fast and all of a sudden Lama is leading them instead of Ivan who knows the route. And in no time we are in bad terrain again. Luckily we corrected this fast and we are on our way gaining the elevation. Finally we arrived; yak men are happy, unloading and cooking. We are checking the load. It seems we have all our bags and it is a miracle. We start to build a kitchen ASAP. We found old stony fence and we use it as foundation for the frame of our big kitchen tent. Original cover did not survived and we left it in the Chinese camp. Instead we are using several blue covers which we connect together. This is Nepalese approach and we are happy it works well. In about an hour the kitchen is ready and Kumar is making tea and noodles.
Yak men are hanging around a bit to see if they will get anything extra than the agreed pay. But above giving them hats and pens, we do not give then anything. They finish eating and feeding the yaks. It is funny to watch some of the cows are begging and demand more. The yaks are leaving to return to fetch the remainder of our load from the Chinese BC. Kasang and Kumar are going to get water and we are building our biggest social tent Tatonka. We put in a table and chairs, and it feels like home. We are choosing a space for our tents; it is not easy the terrain is not flat. We are happy to be here and nobody wants to rush, but it seems as though it will snow, so the tents need to be finished. We will split our personal stuff tomorrow when the rest of our bags arrive. Kumar is feeding us well tonight, he is also happy he doesn’t have to move anywhere. That is all for tonight, good night.


Monday 04.18
We have woken up to a sunny day. That is great, since today we have Puja ceremony to the Gods. We have a quick breakfast and get to it. We do not have to build Corten, there is 5 of them here. We also brought the long thick bamboo and now we use it as a flagstaff with Corten.
We tied on it the Buddhist prayer flags and a Czech flag. It is a strange feeling to do all this by ourselves. In the past, we have always had one Buddhist Sherpa with us, who advised us what to do. Once in a while we turn to Kasang ( always mumbling some prayers ); he must know something about Buddhism. We also have Lama to give us advice so the preparations go well. We put flower, rice, oil, coco and chocolate into the bowls. We bring our mountain gear under the Corten. Some of us bring crampons, others helmet, or ice-axe. To have the positive energy get into them as well. Pasang Dawa gave us small flags to bring with us to the summit and leave them there so we bring them to the Corten too. Lama prepares symbolic figures, incense and other ingredients. The celebration can start. The last thing is to prepare a seat for Lama and altar made of stones. And now we really begin.
Puja takes about hour. Lama sometimes nods to Kasang who became his little helper, sometimes he nods at us to include us in the ceremony. He is mumbling prayer, ringing the bell, drumming and throwing rice. He is smiling during the ceremony. He has a strong help, the wind, who carries the rice and his words into the space around. Between us, it is quite a strong wind and we are worried if Corten can take it. Every one of us participates with the ritual on our own, inside our minds and thoughts. In the end of the ceremony Lama puts the figurines to the other side of Corten, where crows take over immediately, but they are part of the nature too. Then Lama calls everyone to the Corten for a shared prayer. Then the ceremony is over. Lama packs his tools ( drums, bowls, bell...)have lunch, and he says goodbye and returns.
We are getting back to the regular activities. We get hot water and wash ourselves and our clothing. Kasang calls us around 3 pm that the yaks have arrived. It is hard to believe. With us they took 2 days and all of the sudden they make it there and back in 24 hours. But it is true 10 yaks with the load are here. We check our stuff and found out we are missing one yellow sac. Kumar is reading a message from his friend Pasang and he is frowning. It takes a while to get out of him what actually happen. The yak men did their job perfectly, they brought what was there, but during the night in the Chinese base camp somebody stole this sac under Pasang watch. They try to find it and ask for help, but even the liaison officer has no success. We are checking what was lost. None of our personal stuff, it was food. It is important, but it can be bought. At this point our expedition has no tea, salt and toilet paper. So we are sending with the yak men and our cook aide Kasang to get the needed stuff. Tonight he will sleep down there and bring them tomorrow.

Archiv